Začalo nám to moc pěkně, vlakem v Židenicích. V kupé seděla stará Máňa, která mi hned ze startu doporučila časopis Týden. Psali tam kulový, ale bába to četla zodpovědně. Prý už líp nebude a může to být jen horší a dobře už jsme se měli.

Pak taky kafrala, že si dá vodu a stewardovi hned hlásila, že už vyplňuje hodnocení s dcerou po telefonu. Asi 5x šla na záchod, měla co dělat, aby došla. Mátový čaj opět nezklamal, hotová delikatesa s medem. Mimochodem na wc smrad a naprosto top byla orchidej ve skleničce!

Z vlakáče nás na letiště vezl strejda. Potěšil nás několika sprostými vtipy a vysypal u terminálu.  Taky jsme si u něj nechaly zimní bundy, páč co s tím v Thajsku. Přeci to nebudem tahat!

Nechaly jsme si zabalit batůžky a staly se z nich dva úžasné neonově zelené kokonky! Radost pohledět.

Šly jsme do Starbucks na kafíčko a rozhodly jsme se pro horkou čokoládu. Nečekaně! Čakina měla tmavou se šlehačkou a Evíto bílou s karamelem. Pěkné sezeníčko tam mají, a tak jsme lapěly jak dvě královny. Pak přišel na řadu čajíček. Čas letěl a ten mladej floutek, co nás obsluhoval, nám přišel taktně sdělit, že za deset minut zavírají. Ten velkej čaj nám přelije z hrnků do kelímků. „Hlavně nám to nerozlejte a nepopleťte, máme každá jinej.“ „Nebojte, za ty prachy si to nemůžu dovolit rozlít.“

HAHAHA

No pošušňáníčko i z kelímku to bylo.  Ve frontě na odbavení kokonků byla radost koukat kolem. Šlo to jak po másle, až na fakt, že nefakčíla tiskárna. Když jsme přišly na řadu, byl tam milý pán, co do toho krámu koukal jak vrána do kosti a házel zoufalé pohledy na kolegyni vedle, která odbavovala s úsměvem. Po chvíli mu z tiskárny jely lístky ve velkým. Když je postupně vyhazoval, tak na nás mrknul. Říkám, že je fajn, že ten náš lístek našel a nevyhodil. A snad ty naše kokonky pošle na správné místo. No prý ano, ale je i možný, že v prosinci dorazí k nám domů jako vánoční dárek. No okej. Tak jsme se všichni zasmáli.

Průchod pasovou kontrolou: „Naskenuj tady ten kód, ju? Pak tě to pustí.“ „Prosimtě počkej tam na mě!“ „Neboj, neuteču ti.“ Seděl tam takový příjemný mlaďoch a se zaujetím nás pozoroval. „Tady prostimtě strč pas a naskenuj ho.“ „No jsem přece blondýna, já letím poprvé, tak nevím.“ Pán říká: „Si to přečtěte, je to jednoduchý, je tam návod.“ „Asi se budem tvářit, že to neumíme.“ „Někdo vám vždycky pomůže.“

Volám se smíchem na Čakinu: „Zlato, strč to tam obráceně.“ Kontrolor už dost pobaveně hlásí: „Mít bombony, tak vám dám.“ SMÍCH. Frajer to už nevydržel a vstal ze židle a šel jí pomoct. Já už byla na druhé straně, a když jsme se všichni tři tak smáli, povídám „Stůj, naskenuj xicht.“ „Cože?“ Tak to už je asi vrchol zábavy a mladej na nás dlouho nezapomene. Z druhé strany se hlasitě loučíme a přátelsky na sebe máváme.

Pokračujeme k dalším perlám odbavení. Všude zavřeno a pořídit bezlepkovou svačinu je nemožné. Když sedíme v poslední „čekárně“ před naloděním, opět se dobře bavíme. Vedle nás sedí tři borky, takový rašple přiopitý trocha. Nejdřív vytasily krabičku s paprikou a na zemi ležel pytel s chlebem. No nekecám, půl štrycle minimálně. Tak se řehníme, že chybí už jen řízky –a!!! TVL další krabice a v ní řízky. Hafo řízků. No ten odér panečku. Každopádně jedna z těch tří hlásí, že ta vůně je úžasná a že si musí dát taky. No jo, holky z Česka, to se hned pozná.

Sedíme u křídla, výhled z mini okýnka je krásný. Pilot se jmenuje David. Letušky jsou rusky jak lusky. Před námi jsou obě troj sedačky prázdné. Jednu trojku zabírá utahaná matka a jde spát. Pak se přiřítí takovej týpek, co mu svaly hrajou pod trikem a evidentně má v hlavě NIC. Dělá xichty, cítí se důležitě. Postřehl náš smích (netuší, proč se smějeme, ale myslí si, že to s ním souvisí – plete se) a prej „Co je?“.. „Středa.“ „No to je.“ Tak to byla konverzace na úrovni. Zasedne před nás a hlásí, že jde k nám. Tak to jsme fakt chtěly. Je mu tak asi třicet, chodí často na záchod jak starej prostatik. A hlavně na svým mobilu s mega velkým displejem hraje hry, které jsou tak pro 4-9 leté dětičky. Ale máchá s tím jak o život, abychom si toho všimly.. joooo no dobře. Vidíme to. Po chvíli roznášejí svačinu. Borec nám opět důležitě hlásí, že to byl teda faaaakt gastronomickej zážitek, ta bageta. Jako souhlas, že to bylo nechutný, ale s tím asi nic nenaděláme.

A jak to bylo dál? Pokud si chcete počíst, dejte vědět!!