Pokračujeme přestupem v Moskvě. To byl krásný zážitek! Doma byla zima, Brno vlastně úplnej laláček, na sluníčku teplíčko, asi mínus tři.  V Praze SUPER SMRAD, jak z kanálu v kombinaci s kaltnou… ale Moskva! Zima jak v Rusku. Nekecám. Vysypali nás někde do prostoru a šup do vymraženýho autobusu – pěkně tělo na tělo, ať se neklepeme moc dlouho. Co je komu po tom, že tulit se s cizíma lidima nikdo nechce. Pro jistotu jel jak podělanej a napůl cesty si řidič jen tak zastavil asi na 20 minut, protože mu bylo jasný, že všichni si jedeme hřát zadky do tepla a on tam bude tvrdnout v mrazu nejmíň do konce směny. A pak každičkej další den až do jara.

Letět daleko je krása. Velký letadlo a taky haldy nakvašených lidí. Tohle moc nechápu. Jistejm uskupením jsme daly krycí jména. Jedna grupa byly „nasraný blondýny“, další „rodinka tepláky“, pak taky „rašple s řízkama“ a jako třešinku máme toho „lenochoda“, co seděl vedle Čakiny. (Nemůžu si pomoct, ale neskutečně mi připomínal lenochoda Bleska z pohádky Zootopia.) Měl na sobě gatě, který mu spíchla stará, když se učila šít patchwork. Navíc celou cestu popotahoval sopel a kýchal; chudák ani na kapesník neměl asi. Před náma seděli „stařéčci“, ti byli roztomilí. Dědoušek s naslouchátkem celou cestu spal nebo jedl. Pecka. Naprosto suprovej život. Babča ho zásobila v mezičasech i domácími buchtami a loupala mu pomeranče. A ještě kousek před nimi byla „nakvašená pražanda“. Ta měla tak kyselej výraz, že její borec – asi o deset let mladší, celou cestu úspěšně mlčel a přikyvoval, zatímco pražanda kázala jemu, stařéčkům a ještě organizovala letušky.

Takové pozorovací schopnosti, jako má Čakina, to se jen tak někde nevidí. Když jsme vpluly do příletové haly, tak jsem se nemusela dívat ani na cedule. Čakina hlásí, tam jdem, tam jsou tepláky a tam stařéčci. Prostě, to se vyplatí! Ale může jít všechno jako po másle? To rozhodně ne. „Hej, kde je ten prďola, co tu má stát s cedulkou a mým jménem, sakra?“ A už je to tu! Ten člověk se vypařil. Lítáme po letišti jak holubice vypuštěný z krabice. Dvě hodiny sakrování! Po asi deseti kilometrech – opakované chůze z terminálu A – gate 2 na terminál C – gate 10 a zpět, dotazování se místních chytrých hlav, několika telefonátech s operátorem a ztrátou nervů si nejsem jistá, jestli jsem naštvaná, zoufalá, nešťastná nebo celkově už asi bez nervů. To je tak, kdž si člověk objedná transfer, aby se zbytečně nemusel s ničím stresovat! Podle Agáty je náš řidič na terminálu A, gate 10. Tak to asi spadla z višně, holčička. Něco takovýho tady totiž opravdu nemají. Místní hlavy už jsou ukroucené a nedokáží nám pomoct. Ale on vesmír chce, abych neumřela blbá, že. Pokus milion pět u stejných hlav. Vím, že stejnou cestou se k jinému výsledku nikdy nedohrabu, ale náhoda je blbec, co si budeme povídat. A? Ta roztomilá paní, na kterou se asi po páté thajsky usmívám, anglicky čtu to, co prstem ukazuju na papíře, ta roztomilá paní – je asi úplně … PROSTĚ JE! Je roztomilá, přeci se na sebe thajsky usmíváme. Ale ona ve své složce objevila ještě jeden zatraceně krásnej papír. S mým jménem. HA! Najednou se usmíváme ještě víc thajsky. Vede nás kamsi dolů – překvapivě gate 7. Tam na nás čeká řidič. S nervama v kýblu evidentně, protože se neusmívá a tady se přece usmívají všichni.

Náš hotel. Vysněná sprcha, postel a hlavně další úsměvy. Tohle je na dva panáky. S Čakinou sedíme na velké posteli jen v ručnících a plánujeme zítřejší výlety. Nálada je vynikající. Čakina hysterčí, protože slyší komára. Má to ale holka blbý. Sice jsem zapla nějakej ten likvidátor hmyzu do zásuvky, ale bojím se, že i tak bude dožraná. Má luxusní krev. Za normálních okolností hmyzáci lítají na tu lákavou modrou lampu ve tmě, kam si jdou pro jistou smrt… ale když je poblíž Čakina, tak mají předtím ještě všichni do jednoho hostinu na její kůži. Za tento komentář zasloužím na zadek, ale já to přeci nevzdám. Ostrovtipu zdar.